TEXT: MARTIN ZIKA

Jak byste člověku, který nemá ekonomické vzdělání, vysvětlil, co se to vlastně v současné době děje na světových finančních trzích?

Kdybych to měl říct jednou větou, zněla by takto: Svět se zadlužoval příliš mnoho a příliš dlouho, a protože se ekonomika nedá dlouhodobě ošálit, po časech růstu musel přijít pád. Hospodářského cyklu se zatím nezbavíme.

Takže se vlastně z historického hlediska neděje nic nového.

Je to tak. Někteří lidé si v devadesátých letech minulého století začali myslet, že teorie ekonomického cyklu přestala platit a že už můžeme pořád jenom růst. Naplno se tato myšlenka objevila v souvislosti s novými technologiemi. Její zastánci opírali své přesvědčení především o rozvoj internetu. Pak ovšem přišla ona známá „dotcom“ bublina, která počátkem druhého tisíciletí splaskla, hodnota akcií většiny internetových firem se propadla a přežilo jich jen několik. Investorům po čase prostě došlo, že takový růst nemá logiku.

Předcházelo současné krizi něco podobného?

Ano, opět se objevilo přesvědčení, že můžeme ekonomiku ošálit. Tentokrát se však jednalo o nové produkty, které měly lépe rozložit riziko. Jenže důsledkem různého míchání aktiv byla ztráta přehledu o rizicích s nimi spojených. Rizikové produkty náhle vypadaly jako zcela bezrizikové. Investoři je v obecné psychóze trhu nakupovali za vysoké ceny a nevytvářeli si rezervy. Relativně nízké úroky pak podtrhovaly dojem bezpečí investice. Ukázalo se ale, že to bylo naivní. Vždy budou existovat nějaké bubliny. Naše schopnost rozpoznat je dříve, než nějaká vznikne, je ale omezená. Takže jde v podstatě jen o to, v jaké fázi bublina praskne. Tato hypoteční horečka trvala poměrně dlouho, o to horší mohou být důsledky.

Jsme téměř neustále přesvědčováni, ať už ekonomy nebo politiky, že světová finanční krize nás významně nezasáhne. Z čeho pramení tento optimismus?

Banky, které působí v Česku, se zaměřují především na střední a východní Evropu, do obchodování s produkty napojenými na problematické hypoteční úvěry se tedy významně nezapojily. Potíže finančních trhů nás ale mohou zasáhnout zprostředkovaně. Jsme otevřená ekonomika, zaměřená především na vývoz, takže ekonomické zpomalení ve světě a zvláště v Evropě může mít vliv na fungování firem, zaměstnanost a tak dále.

Dá se v tuto chvíli říct, jak velké by ty problémy mohly být?

Na to je zatím příliš brzo, nedokáže to říct nikdo. Optimisté předpokládají malý růst či stagnaci, pesimisté se předhánějí v katastrofických vizích.

Když se zaměříme na makroekonomické ukazatele, jako je růst hrubého domácího produktu, míra nezaměstnanosti nebo chudoby, zdá se, že Česká republika je na tom relativně dobře. Jaký je náš největší problém, na čem bychom měli pracovat především?

Z dlouhodobého hlediska je naším největším problémem penzijní systém, který je ve stávající podobě doslova časovanou bombou. Jen pro ilustraci, když ho první německý kancléř Otto von Bismarck na konci devatenáctého století zakládal, doba dožití od chvíle, kdy člověk odešel do důchodu, byla asi tři roky! Průměrný věk dožití byl zhruba 55 let a do penze se šlo až v 70 letech. Dnes je tomu obráceně. Žijeme mnohem déle a navíc ubývá ekonomicky aktivních lidí, kteří průběžný systém financují.

Vidíte mimo penzijního systému nějaký další závažnější problém?

Ukazuje se, že výrazné zaměření Česka na průmysl není dlouhodobě udržitelné. Jde zejména o problém nákladů. Jakmile firmy, které u nás budují velké montovny, zjistí, že se jim vyplatí přesunout výrobu jinam, samozřejmě to udělají. A my bychom měli mít plán, co potom.

Jak by měl podle vás vypadat takový plán?

Měli bychom se více zaměřit na služby a činnosti s přidanou hodnotou. Ropu nemáme, náš jediný kapitál jsou lidé a jejich schopnosti. Podporovat vzdělání, výzkum a vývoj je podmínka nutná pro úspěch, i když ne dostačující.

Průměrné mzdy u nás v posledních zhruba šesti letech rostly poměrně rychle, tempem okolo pěti procent ročně. Letos ovšem došlo k výraznému zdražování a růst reálných mezd ve druhém čtvrtletí zpomalil na 1 procento. Bude nás vysoká inflace trápit i dál?

K růstu cenové hladiny, tedy inflace, došlo kvůli souběhu tří faktorů. Jednak zvýšením DPH a spotřebních daní na začátku letošního roku, dále růstem cen energií a také cen potravin. V příštím roce takové zdražování nepředpokládám. Především proto, že zvýšení daní se už projevilo, byla to jednorázová věc, cena ropy již také soustavně neroste, a také z toho důvodu, že proti růstu cen potravin se dělají určitá opatření, zejména se odstraňují některá byrokratická omezení v produkci.

Cena ropy sice po dlouhém období růstu zhruba od léta významněji klesla, ovšem z hlediska toho, že celosvětová poptávka po ní bude dále stoupat, není nejspíš důvod čekat, že by měl současný stav dlouhodobější trvání. Nejsou obyčejní spotřebitelé tak trochu v pasti, protože konkurenční prostředí tu prakticky nefunguje?

Naopak, konkurence funguje, především nám v bitvě o zdroje konkurují rozvíjející se země, jako je Čína, Brazílie a Indie. Jejich spotřeba roste přímo raketovým tempem a neočekává se změna trendu. Proto jsou ceny energií takové, jaké jsou. Chtěl bych ještě říct, že pokud jde o cenu benzinu a nafty, musíme do ní započítat vliv inflace. Když to uděláme, zjistíme, že tato paliva stála v ČR nejvíce v roce 2000, pak mnohem méně a v současnosti jsou prakticky na stejné úrovni jako tehdy. A jako určitý silný polštář zafungovala i posilující koruna, bez ní by byl nárůst cen energií mnohem výraznější, v USA vzrostly ceny benzinu od roku 2000 více než dvojnásobně.

Česká republika alespoň podle statistik netrpí extrémními rozdíly mezi lidmi, je u nás poměrně vysoká míra přerozdělování. Nedá se říct, že bychom tu měli na jedné straně mnoho významně chudých a na druhé výrazně bohatých, i když by s tím možná někdo nesouhlasil. Je to pozitivní jev?

Jsme příliš rovnostářskou společností, zejména v myšlení lidí, měli bychom se více uvolnit. To by přineslo podporu větší aktivity a růstu zejména malých podnikatelů, což by v konečném důsledku pomohlo celé společnosti. Ti úspěšní totiž celek táhnou s sebou vzhůru. Bohužel u nás stále přetrvává absolutně rovnostářský přístup minulého režimu a pak devadesátých let minulého století, kdy ten, kdo má nápady a vydělá velké peníze, je automaticky podezřelý, že je získal podvodně. Stále máme problém s formací společenských elit a získáváním pozitivních vzorů. Než dojde ke změně, bude to zřejmě trvat dlouho.

KDO JE DOC. ING. LUBOMÍR LÍZAL, Ph.D.

Od roku 2003 je ředitelem Národohospodářského ústavu Akademie věd a institutu CERGE Univerzity Karlovy. Vystudoval České vysoké učení technické v Praze, Fakultu elektrotechnickou. Doktorát obhájil na CERGE UK v roce 1998, docentem byl jmenován v roce 2005. Hostoval na univerzitách v Amsterdamu, Pittsburghu a Michiganu. Je členem Centra pro ekonomický a politický výzkum v Londýně (CEPR) a William Davidson Institutu.